„veřejně popírala, zpochybňovala a snažila se ospravedlnit válečné zločiny a zločiny proti míru, čímž spáchala přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 trestního zákoníku a odsuzuje se k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců podmíněně se zkušební dobou 20 měsíců. Ukládá se jí trest zákazu výkonu zaměstnání jako pedagog či vychovatel na dobu 3 let. A ukládá se přiměřená povinnost podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku spočívajícím v posílení mediální gramotnosti.“

Obžalovaná se proti rozsudku odvolala.

Odvolání bude projednávat senát Městského soudu v Praze (Spálená ulice 2) ve středu 22. října od 13 hodin v místnosti č. 330 (3. patro).

Podle dosavadních zkušeností předpokládáme, že půjde o nevelkou místnost, takže veřejnosti budou justiční stráží přidělovány vstupenky. Proto doporučujeme zájemcům o další díl „seriálu“ přijít v obezřetném časovém předstihu.

Důvodem je to, že Martina Bednářová místo propagandistického prosazování jednoho jediného „správného“ názoru o situaci na Ukrajině vyprovokovala mezi žáky diskusi, což nevydrželo dítě ideologicky kovaných rodičů a jeden takový totalitní výkovek se spolu s podobným ideologickým ingotem (neopracovaný hrubý odlitek) zasadil o její propuštění z práce a trestní stíhání.

Martina Bednářová byla předtím podvakráte soudem osvobozena, avšak na základě zásahu ideologicky kovaného Nejvyššího soudu byl proces obnoven, vrácen k nalézacímu soudu a přidělen nové soudkyni, která po starém totalitním způsobu překonala své svědomí i rozum a předvedla přeměnu soudu na ODSOUD. Nepřipustila žádné argumenty obhajoby, a pak – aniž by se hanbou propadla – přečetla dopředu napsaný rozsudek (od ukončení řečí obhájců uplynulo do vynesení rozsudku tak málo času, že ho prostě ani technicky napsat nemohla).  

Salvu smíchu si soudkyně vysloužila opravdu výstřední douškou, že by odsouzená měla absolvovat jakýsi kurs mediální gramotnosti. Naštěstí byla při vyhlášení rozsudku přítomna spisovatelka Lenka Procházková, vlastnící živnostenský list na mediální poradenství, takže odsouzené hned na místě nabídla své služby. Tím intuitivně vyplnila nebezpečně se tlemící vakuum, protože soudkyně by mohla upřesnit, že by třeba ten kurs měla odsouzená absolvovat u Otakara Foltýna … 

Možná měla soudkyně vskrytu duše na mysli to, že by Martina Bednářová po absolvování toho kursu jí mohla privátně vysvětlit, co to ta mediální gramotnost vlastně je, protože pro mladou soudkyni to je evidentně španělská vesnice. Možná si v ideologickém souladu s Nejvyšším soudem myslí, že výrazem mediální gramotnosti je považovat názorovou uniformitu za zdroj pravdy, takže myslí-li si někdo něco jiného, je na omylu, a když to řekne ve škole žákům, dopouští se tím trestného činu, protože si je vědom, že si většina lidí myslí něco jiného.

Z předchozího lze tedy vyložit, že podle Nejvyššího soudu se propaganda rovná pravdě, protože účinek propagandy můžeme definovat jako situaci, kdy si většina lidí něco myslí, aniž by věděla proč, a aniž by jim to vadilo.

Z toho by ovšem též vyplývalo, že předchozí režim, současnou legislativou označený za zločinný, vlastně zločinným nebyl, protože s ním souhlasila většina lidí, takže vlastně žili v pravdě – a ti, co nyní dostávají ocenění za své tehdejší disentní postoje, jsou vlastně oceňováni neprávem, protože byli se svými názory osamoceni, přičemž věděli, že si většina lidí myslí něco jiného!

Převedeno do současnosti, kdyby se podařilo dosáhnout situace, že „všichni budou vědět“, že tato mladá soudkyně třeba bere úplatky, stalo by se to v souladu s „logikou“ Nejvyššího soudu pravdou a mohla by být za to rovnou odsouzena, protože žádné argumenty obhajoby by nebyly pro nadbytečnost připuštěny, jelikož když by to všichni věděli, byly by zbytečné.

Velká hanba padla tímto rozsudkem na celou justici. Bude to stát mnoho úsilí, vrátit po tom všem soudcovskému stavu důstojnost. Bude to ale nezbytné, protože ve světě totalitě přisluhující justice jsme už žili, a nikomu to nepřejeme. Měli by si sami soudci osvěžit paměť, jak dopadli mnozí z těch, kteří se na tom kdysi podíleli, když je semlely důsledky jejich vlastních činů.

Původní soudkyně, která dvakrát dospěla k osvobozujícímu rozsudku (stvrzeném i odvolacím Městským soudem), byla nahrazena elévkou Mgr. Eliškou M. Státní zástupce vyměněn nebyl a i jeho verze obžaloby byla totožná, (zamrzla v nehybnosti a neakceptovala změny, ke kterým po nástupu Donalda Trumpa došlo v hodnocení ukrajinského konfliktu). Mladá soudkyně, donedávna asistentka soudců na jiném pražském obvodu, tak byla rovnou vržena do jámy lvové, když místo běžných rozkrádaček a podvodů „vyfasovala“ kauzu „odbojné“ učitelky k novém projednání (podle nápovědy Nejvyššího soudu). Obžalovaná si kromě osvědčeného JUDr. Josefa Kulhavého přibrala i dalšího obhájce JUDr. Jindřicha Rajchla.

Soud byl plánován na dva dny a byl veřejný. Do úsporného jednacího sálu se ale vešlo jen osm zástupců veřejnosti (na vstupenky) a čtyři novináři. Zbytek těch, pro které je svoboda slova podstatným rysem demokracie, trpělivě čekal na chodbě střežený justiční stráží. My, co jsme se vměstnali na židle uvnitř sálu, jsme také měli dohlížející dozor. V úvodní části soudního jednání novopečená soudkyně do záznamu pročítala spis. A přestože četla zrychleně, zabrala archívní sondáž více než dvě hodiny.

Pak stanula za pultíkem paní obžalovaná, odpovídala na otázky samosoudkyně a doplňovala důkazy. Například dodávala staré články o bojích na Donbase, o pluku Azov, o hromadné vraždě v Oděse, kterou nedávno šetřil soud ve Štrasburku a paní soudkyně asi byla překvapená, jak se v českém mainstreamu před deseti lety podivně psalo. Paní Martina podotkla, že její výklad (zachycený žáky na nahrávce) o příčinách konfliktu na Ukrajině dnes otevřeně zastává i prezident USA. Kritizovala odborný posudek politologa PhDr. Jana Šíra, o který se obžaloba stále opírá, jako tendenčně převzatý z ukrajinského tisku. Na dotaz soudkyně, proč zmizely z médií někdejší odkazy na genocidu na Východní Ukrajině, odpověděla, že Rusko je v naší zemi prezentováno jako nepřátelský stát. Probrala referendum na Krymu, Minské dohody, doplnění ukrajinské ústavy o plánovaný vstup do NATO.

Obhájci předali do spisu další listinné důkazy o banderovcích a AZOVU z roku 2014. Státní zástupce ale odmítl se s nimi seznámit. Obhájci proto požádali soud o předvolání autora odborného posudku PhDr. Šíra, aby alespoň on byl konfrontován s listinnými důkazy. „Měl by se vyjádřit, proč je tady stíhán člověk, který mluví obdobně jako americký prezident,“ navrhl Jindřich Rajchl. Obhájce Josef Kulhavý: „Proces probíhá znovu, dokazování se opakuje a doplňuje!“ J. Rajchl: „Nejvyšší soud zadal tomuto soudu úkol. K jeho splnění je výslech zpracovatele nezbytný.“

Po tomto důkazním maratonu soudkyně vyhlásila desetiminutovou přestávku. Vyšli jsme z malého sálku, kde bylo umělé osvětlení na chodbu naplněnou poledním sluncem a dychtivými lidmi, co čekali na naše zpravodajství. Popaměti a z napsaných poznámek jsme se snažili jim tříhodinový prožitek předat. Některé posluchače jsme dokonce vrátili k pocitu naděje, že obrovské množství důkazů musí soudkyni přesvědčit o tom, že paní učitelka Bednářová vedla své osmáky k přemýšlení, když je žádala, aby dění ve světě posuzovali i z jiných zdrojů, než je Česká televize.

Přestávka se protahovala. Představovala jsem si, že mladá soudkyně akčně telefonuje politologovi Šírovi a žádá ho, aby zítra přišel svůj odborný posudek porovnat s důkazy obhajoby. Dokonce ani JUDr. Kulhavý mou vizi zcela nezavrhl. Po půl hodině nás justiční stráž znovu pustila do sálu. Tvář soudkyně působila odhodlaně. Otevřela jsem blok a rozčileně sevřela tužku. Po první větě jsem ale pochopila, že očekávaný zázrak se nekoná. Výslech Jana Šíra soudkyně zamítla. A nejen to. Odmítla i veškeré nově předložené důkazní dokumenty. Prý to je nadbytečné, neboť řízení se týká výroků obžalované, kterých se dopustila v základní škole. Proti usnesení není stížnost přípustná.

Státní zástupce pak zopakoval svou mantru o vině (popírání genocidy podle paragrafu 405). Obžalovaná prý využila postavení pedagoga a ospravedlňovala ruskou invazi před nezletilými, kteří nejsou schopni vyhodnotit, co je pravda a co manipulace. Není tedy souzena za názor, ale za podporu agrese, která má na svědomí tisíce mrtvých civilistů. Přitom škola je prostředí, kde se děti učí rozlišovat Dobro a Zlo. A proto svoboda projevu není absolutní.

Z rozhořčené reakce obhájce JUDr. Kulhavého jsem si poznamenala toto: „Státní zástupce čte z textu Nejvyššího soudu jakoby to byl rozsudek a už nebylo co řešit. Ty předložené důkazy se nevztahovaly jen k objektivní stránce, ale i k subjektivní. Obžalovaná žákům předávala informace. Nabídli jsme řadu důkazů, že to, co žákům sdělovala, vnímala jako pravdu a my jsme se snažili dokázat, že to pravda byla. Dnes píše mainstream opačně než psal před rokem 2022.

JUDr. Jindřich Rajchl do záznamu prohlásil, že tento proces je politický. „Média vytvořila společenskou poptávku po potrestání ženy, která měla jiný názor na příčiny konfliktu. Za tři roky se konflikt vykrystalizoval a dnes už jsou na něj jiné pohledy. Stejně jako kdysi na Irák, kde se zbraně hromadného ničení nenašly. V podstatě to, co řekla obžalovaná, dnes tvrdí i prezident Donald Trump. Že Ukrajina si za válku může sama. Učitelka poskytla žákům alternativní názor na příčinu konfliktu a nabádala je, aby zkoumali různé zdroje. Pokud se v boji za demokracii obětuje svoboda projevu, nebude už za co bojovat,” citoval z nedávného nálezu Ústavního soudu. Oba obhájci žádali, aby Martina Bednářová byla zproštěna viny.

Po další přestávce, která tentokrát trvala jen 15 minut, nám mladá paní soudkyně zaníceným hlasem přečetla starý rozsudek o vině a převzaté zdůvodnění. Pouze trest byl mírnější. Sedm měsíců podmíněně na dvacet měsíců zkušební doby. Zákaz práce s dětmi na tři roky. Součástí trestu má ale nově být povinná účast obžalované na školení, které by ji naučilo mediální gramotnosti. To není vtip.

Martina Bednářová se prostřednictvím svých obhájců okamžitě odvolala. Státní zástupce si ponechal čas na rozmyšlení. Možná bude usilovat o tvrdší trest. Neboť zasévat do duší nevinných dětí pochybnosti je zločinné. Sokrates byl za to, že kazí mládež, odsouzen k smrti. Ale to bylo čtyři sta let před naším letopočtem. Takže nikdo z nás to nepamatuje. O politických procesech v padesátých letech minutého století se ale v našich médiích mluví poměrně často. Protože je správné znát minulost a poučit se z ní. Jen tak lze zabránit tomu, aby se neopakovala…

Učitelka Martina Bednářová měla dnes narozeniny. Oslavná párty se konala v justičním paláci Na Míčánkách a dárek, který od nezávislého soudu dostala, je opravdu „za všechny prachy.“ Takže prosím každého, kdo může přispět na další soudní výlohy, aby tak učinil prostřednictví transparentního účtu, který pro paní Martinu Společenství PRAK na počátku procesu založilo. V průběhu dnešního jednání se paní soudkyně zvědavě ptala, zda ten účet ještě existuje. Ano, existuje a od vynesení dnešního rozsudku do pozdního večera tam z drobných i větších částek přibylo dohromady deset tisíc korun. Bez započtení toho jednoho haléře, kterým přispěl pan Vít Novák a zdůvodnil svou velkorysost popiskem: Za lži se platí, zvláště když je ještě šíříte mezi děti, soud rozhodl správně a za mne i mírně.

Plné jméno mladé samosoudkyně je dohledatelné, ale já je neuvádím. Myslím, že si svou „slávu“ ještě užije. A téměř je mi jí líto, že do toho tak „spadla.“ Neboť i ona je obětí záměrné a plošné manipulace. Bohužel neměla štěstí na odvážné učitele.

Záznam rozhovorů TV Raptor ZDE

Nicméně do kauzy učitelky Martiny Bednářové se aktivisticky vložil a podal proti osvobozujícímu (pravomocnému) rozsudku dovolání k Nejvyššímu soudu. Zatímco prvoinstanční i odvolací soudy rozhodly, že s odkazem na svobodu slova nelze výroky učitelky trestně stíhat a jedná se o problém etický (za který už byla dost „potrestána“ výpovědí z práce), Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že „v celkovém kontextu lze dovodit, že obžalovaná se v pozici učitelky pokoušela nepravdivými výroky takové (válečné) zločiny ospravedlňovat“.

Nejvyšší soud dovolání Igora Stříže neveřejně projednal a osvobozující rozsudek zrušil.

Útrpné právo

Když nechal premiér Petr Fiala koncem února 2022 zablokovat řadu nezávislých webů, prohlásil, že to „vyžadovalo odvahu.“ Jistě, překonat strach z porušení ústavy jistý druh „odvahy“ vyžaduje.

Zcela jiný typ odvahy projevila Martina Bednářová, když počátkem dubna 2022 v rámci výuky mediální gramotnosti upozorňovala žáky na jednostranné informování mainstreamu o konfliktu na Ukrajině a nabádala je, aby se snažili vyhledávat si zprávy i z jiných zdrojů. Přestože svoboda slova a svobodné šíření názorů ústava ČR zaručuje a cenzura je nepřípustná, byla paní učitelka za odvahu při dodržování ústavy obžalovaná. Za snahu vychovávat žáky ke kritickému myšlení se jí média (včetně veřejnoprávních) od počátku kauzy mstí, když donekonečna zveřejňují její některé výroky zaznamenané v tajné nahrávce mobilem. Základní škola, kde paní učitelka byla zaměstnaná, ve svém řádu žákům zakazuje využívání mobilů během výuky, přesto nahrávka (zkrácená a modulačně ve studiu upravená) znovu v opakovaném soudním jednání poslouží jako důkaz. Paní Martina bude dál vystavena dehonestujícímu mediálnímu lynči, nenávistným dopisům anonymů, potížím u „náhradního“ zaměstnavatele a navíc se musí vyrovnávat s těžkou chorobou manžela, která u něj vypukla v průběhu soudního procesu.


Špatně vytipovaná oběť

Odvaha Martiny Bednářové však už přerostla do statečnosti. A s takovým posunem iniciátoři kauzy nepočítali. Vlastně všechny jejich kalkulace byly chybné. Nečekali, že navzdory fanaticky vystupujícím státním zástupcům a mediálním kibicům soud opakovaně vyřkne osvobozující rozsudky. Nepochopili, že pojem učitel má stále ještě v myslích Čechů, Moravanů a Slezanů přídech autority, neboť téměř každý z nás měl „svého“ nezapomenutelného učitele, který jej inspiroval na cestě k dospělému světu. Neodhadli, že v zemi Komenského budou statisíce lidí (všech společenských skupin) vnímat kriminalizaci paní učitelky za názor (navíc na základě tajně pořízené nahrávky jejího žáka!) jako politicky motivovaný proces. Jehož zjevným účelem je nejen potrestat obžalovanou ale především zastrašit veřejnost. 

Kauza paní Martiny Bednářové má být kladivem na svobodomyslné pedagogy, kteří své zaměstnání vnímají jako poslání. Nejvyšší soud ještě nezveřejnil důvody, pro které zrušil osvobozující rozsudek, ale výstražný smysl obnovené obžaloby je zřejmý už dnes: Na výchovu žáků ke kritickému myšlení zapomeňte, je to překonaný přežitek minulosti. Žádný učitel si už nesmí dovolit „házet vidle“ do „výrobní linky,“ která prefabrikuje bioroboty. A žádný žák (či student) nesmí být trestán za udavačství, neboť špehování je pro moderní společnost stejně prospěšné jako třídění odpadu.

Iniciátoři stíhání, státní zástupci činní v kauze, Nejvyšší soud a mediální nádeníci mohou být spokojeni se svou kolektivně odvedenou štvanicí. Možná je ale zneklidňuje skutečnost, že vlna lidské solidarity, díky které si paní učitelka uchovala důstojné podmínky života, stále sílí. Je zřejmě pouze otázkou času, kdy se z Martiny Bednářové – vytipované oběti zvůle – stane symbol odporu.

Pokračování na Aktuálně.cz

-> Pokračování na novarepublika.cz

Paní učitelka médium žalovala za zásah do svého soukromí (s využitím nařízení GDRP o ochraně osobních údajů), když v článku, který byl průběžně aktualizován zveřejnil její velkou fotografii, adresu školy, z které byla propuštěna a přepis nahrávky z mobilu tajně pořízené žáky během vyučování. Na rozdíl od jiných trestně stíhaných osob, jejichž identita je veřejnosti naznačena pouze iniciálami a tváře jsou rozostřeny, v její kauze bylo nařízení EU porušeno, což vyvolalo u části čtenářů Seznamu nenávistné reakce (i formou výhružných dopisů) a v důsledku přebírání článku dalšími médii pak paní učitelka nesehnala zaměstnání, které by odpovídalo její kvalifikaci.

Prvoinstanční soud zamítnutí žaloby zdůvodnil tím, že M.Bednářová jako veřejně známá osoba musí snést vyšší míru kritiky než běžný občan. Odvolací soud zamítl prohlášení paní učitelky, že veřejně známou osobou se stala až po publikování žalovaného článku a vyslovil se, že všichni pedagogové jsou veřejně známé osoby. Proti rozsudku existuje možnost dovolání se k Nejvyššímu správnímu soudu. Paní učitelka a její právní zástupce Jindřich Rajchl se rozhodli, že tento mimořádný opravný prostředek využijí a dovolání podají.

Skvěle připravenou a pevným hlasem pronesenou závěrečnou řeč paní Martiny sice kameraman TV Raptor Jan Dolenz během jednání nahrával, ale mikrofony nezachytily dění dostatečně zřetelně. Pan Dolenz tedy závěrečnou řeč nahrál opakovaně v domácím prostředí,  neboť by byla škoda nešířit přesně formulované myšlenky navíc vyslovované se skvělou dikcí.

V jednací síni sedělo v řadách pro publikum asi deset mladých lidí. Odhadla jsem je na studenty žurnalistiky. Ráda bych věřila, že je dnešní autentický zážitek přivedl k zamyšlení nad stavem české justice a české novinařiny.

Odkaz na audio TV Raptor: ZDE